Zaklínač: Poslední přání - Andrzej Sapkowski

Ahoj, vítám všechny, kdo byli tak stateční a rozklikli tento článek. Je  4.3.2014 a já jsem si připravila recenzi na všemi známou opěvovanou knihu Poslední přání ze série Zaklínač, napsanou Andrzejem Sabkowskim. Jestli pořád máte odvahu, prosím, můžete začít číst.

Je to tady. Konečně jsem dočetla Poslední přání a mám z něho úplně rozházené emoce. Nechci, aby si to někdo vyložil špatně, jde o to, že mi bylo, jako bych všechny ty události prožívala spolu s Gareltem a tak jsem byla při čtení rozzlobená, smutná, ironická a šťastná.

Upřímně musím přiznat, že je to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy přečetla. Všechna ta syrová, divoká síla slov mi létala hlavou neustále. Na Zaklínače jsem myslela když jsem vstala, šla spát i dlouho po dočtení. S formou ve stylu povídek jsem neměla sebemenší problém, ba právě naopak. Tím, jak byly úžasně napsané bylo úplně ideální, že jsem vždy před spaním stihla rozečtený příběh dočíst.

Vnější vzhled Zaklínače mě zaujal už od pohledu. Nádherně vyvedená obálka v modré barvě hrdě křičí do světa: „Pozor, kvalitní příběh!“ a hrozně se mi hned po otevření líbily silné stránky popsané hustým písmem. I přesto ovšem vidím problém s mými („oblíbenými“) brožovanými vydáními. Vypadá to ale, že jsem si rozumně začala zvykat a již na měkkou vazbu nenadávám tak jako dříve, na druhou stranu je ale prava, že Zaklínač nemá takové ty normální rozměry a protože je o trochu menší, drží se mi lépe.

Na začátku jsem si nebyla jistá, co si mám o téhle sérii myslet. Trochu mě odpuzovala už jenom ta slova chvály a proto jsem byla hodně skeptická. První povídka mě mátla a nedávala mi žádný smysl, ale ve třetině knihy do sebe začala většina pomaloučku zapadat a ani nevím, kdy mi to celé začalo dávat smysl.

Na nějakých stránkách s recenzemi jsem četla, že se někomu nelíbí přeskakování v čase. Podle mě to dodává všemu tomu bojování a krvi lepší rozměr, protože po přečtení nějakého boje, který Geralt vybojoval a přežil si ho člověk začíná vážit, až se nakonec se z toho divného albína stane nejlepší přítel.

V Posledním přání je spousta propracovaných charakterů, v kterých jsem já osobně měla občas problém se vyznat. Sapkowskiho postavy nejsou jednoznačně zlé nebo dobré a tak mohou některé u citlivějších čtenářů vzbuzovat soucit.

Jedna z Gareltových nejlepších vlastností je to, že má pevně ustanovené priority a neporušuje je, což je záviděníhodná schopnost. Yennefer se mi líbí, konečně nějaká pořádná hrdinka, co má šťávu a není to jenom kus porcelánu (po holkách typu Bella Swanová je to přímo balzám na duši).

Ve srovnání s další fantasy klasikou, jako je Pán prstenů nebo Harry Potter musím uznat, že ačkoliv je lehčí na pochopení, než třeba takový LOTR, není to slabá knížka, nad níž se čtenář přiblble usmívá, to vůbec ne, Sapkowski do svých povídek nacpal co nejvíce napětí a akčních scén, které spolu s prostředím vytváří úžasný duševní zážitek.

 P.S. Pro ty, co již četli. Pamatujete na Ježka? Přišlo mi hrozně k smíchu, že ačkoliv si sám našel ženu podle slibu, stejně Gareltovi dvakrát zopakoval, ať si něco vybere. Člověk by řek, že se poučí.