Jako zabít ptáčka

 Napsala: Harper Lee

Nakladatelství: Státní nakladatelství krásné literatury a umění

Vazba: pevná

Počet stran: 306

Tuhle úžasnou knížku jsem sháněla hrozně dlouho. Projela jsem strašně moc internetových a prošmejdila hodně kamených knihkupectví.Ale ať jsem se ptala a vyhledávala, jak chtěla, všechno bylo bezúspěšné. Až v jednom obrovském antikvariátu jsem ji úplnou náhodou našla. Občas mi přijde, že mám na své straně štěstěnu, alespoň co se týče těhle věcí. A tak jsem si ji za dobrovolný příspěvek (mám dojem, že jsem v tu chvíli u sebe neměla víc, než dvacku) prostě musela koupit. A rozhodně toho nelituji.

Harper Leeová rozehrává v městečku Maycombu hru plnou závažných témat podanou vtipnou formou, hlavně díky pohledu dítěte. Když se porvé kniha objevila v roce 1960 okamžitě si získala kladná hodnocení a pouhý rok po prvním vydání vyhrála Pulitzerovu cenu a zapsala se do srdcí jako typická americká literatura.
Celý příběh započíná u Čipery, která v knize vyjadřuje všechny své myšlenky a je to právě její pohled, který zaznamenává děj. Spolu s ní poznává čtenář typický život ve dvacátém století a jeho stinné stránky.
Atikus je přesně takový typ hodného strýčka, kterého si všechny děti přejí mít. Je zosobněním ctnosti a moudrosti a hlavně díky tomu mám občas problém v něj věřit. Jeho smysl pro spravedlnost je pro dobu v které žije zároveň dar i prokletí. Čipera má úžasný pohled na věci dějící se kolem. Do jejích myšlenek se člověk zavrtá a musí nad některými určitými věcmi přemýšlet pořád dokola. (Což není špatné, když jedu autobusem, ale ve škole mi kvůli mé „nepozornosti“ pořád někdo nadává.) Proč se muselo stát zrovna to, co se stalo a proč se to nemohlo vyřešit jinak? To jsou moje výřící emoce přicházející po přečtení. Ty postavy jako by ožívaly a byly opravdu tak povrchní (a samozřejmě i spravedlivé), že čtenáře občas až udivuje, jak to, že jenikdy kolem sebe nepotkal.
S hanbou se přiznávám, že jsem Jako zabít ptáčka musela dočítat na dvakrát. Ne, že by mě nebavil, ale měla jsem nějakou tu povinnou četbu do školy, k narozkám jsem dostala samé knížky a postupně jsem na něj zapomněla. Naštěstí hlava domácnosti (čtěte máma) zavelela jarní úklid a já jsem ve změti knížek tenhle jedinečný příběh našla. Je to příběh o nenávisti a krutosti, ale zároveň o šťastném dětství a spravedlnosti. Hledá-li čtenář něco poučného a přitom čtivého, tohle je přesně to pravé.