Lovci mamutů

Napsal: Eduard Štorch
Ilustroval: Zdeněk Burian
Nakladatelství: Albatros
Vazba: vázaná
Počet stran:  266

Když se řekne Eduard Štorch, vybaví se většině lidem jeho nejznámější dílo Lovci mamutů. Já si ho pamatuji ještě z dob, kdy jsem chodila do třetí třídy a my tenkrát četli úryvek z čítanky. V klidu jsem ležela v lavici a nad rozděláváním ohně usínala. To se ale změnilo. Šáhla jsem pro ni nedávno až do hlubokých útrob knihovny, protože jsem si řekla, proč to nezkusit znova? A při čtení mi došlo, že jsem udělala dobře, protože tenhle dobrodružný román je něco!

Spolu s pravěkou tlupou putujeme ve starší době kamené po celém Česku, od Dyje až po Libeň. Prožíváme s nimi jejich ztráty a smutky, ale zároveň i radostné zkušenosti. Všechno je to o pohybu, nikde se Lovci mamutů dlouho nezdrží, aby byli vždy tam, kde je Štorch kvůli nalezeným vykopávkám potřebuje. Téměř v každé kapitole  se něco děje, od uhašení ohně přes velký lov až po bitvu a rozdělání dalšího ohně. To je další plus, protože nikdo nechce číst knížky, ve kterých hlavní hrdina jen jí, spí a vymočuje se. Hodně se mi líbila historická přesnost. Bylo prostě něco úžasného číst o Nianovi, který vyrábí postavičku své mrtvé ženy a vědět, že ta soška opravdu existuje.

Když se řekne Lovci mamutů, nejjasněji se mi vybaví Mamutík. Sama nechápu proč, hlavní postavu Kopčema jsem si sice oblíbila, ale právě Mamutík je ten, kterého jsem poznala nejraději. Upřímně přiznám, že jsem přála Lasičce za poblouznění nepřítelem smrt. Dokonale se mi zhnusila, ale později jsem ji odpustila, protože její a Hadův příběh je něco jako pravěký Romeo a Julie, ikdyž je do něj nahlédnuto jenom okrajově. Veverčák a jeho husa byli úžasní. Měla bych přiznat, že jsem o ní měla opravdovou starost, když zmizela. Kopčema mi bylo chvílemi líto, ale většinu času jsem ho jen obdivovala za jeho houževnatost a vynalézavost. Jako by všichni z Lovců mamutů žili a před mýma očima dělali děj.

Bušilo mi srdce spolu s Mamutíkem, Veverčákem, Kopčemem a ostatními, když prožívali radostné vzrušení z lovu na soby. Trpěla jsem s Kopčemem, když nemohl nalézt svou tlupu. Obdivovala jsem Nianin mateřský instinkt, pro který zemřela. Radovala jsem se z hojnosti potravy. Ten příběh dýchá. Je pak vedlejší, jestli se doopravdy stal nebo ne. Je prosycený životem a nejde se po jeho přečtení dívat stále stejným pohledem na Věstonickou venuši nebo na pravěký hromadný hrob.

Samozřejmě není tenhle román dokonalý, ale podstatné je, že klady zcela převažují nad zápory. Opravdu jsem se o životy našich předchůdců bála. Co záleží na tom, že se to s největší pravděpodobností v minulosti nikdy takhle nestalo? Kdyby byli naši předkové opravdu takoví, jak je vylíčil Štorch, měli bychom být na co hrdí.