Napsala: Meg Cabotová
Nakladatelství: Knižní klub
Vazba: Pevná s přebalem
Počet stran: 272
Pierce zemřela
na dně bazénu svého otce. V podzemi poznala kluka, který ji
kdysi na dědečkově pohřbu pomohl s mrtvým ptáčkem. Všichni
ví, co bude dál. Samozřejmě, že se do sebe zamilovali. Mohl to
být další obyčejný holčičí románek s nic moc zápletkou,
který ale srozumitelně skončí. To by ale tuhle knížku nesměla napsat
Meg Cabotová. Z průměrného začátku se přešlo v podprůměrný
střed až do nesnesitelného konce. Kdo by si ale nepřečetl
knihu, ve které hlavní hrdinka první čtvrtinu probrečí a
druhou prokoktá? Jak se zdá, autorce celý příběh přišel málo
přeplácaný a dala Piercině babičce trochu příšerkovitosti
(ikdyž chce většina otců zranit přítele své dcery, babička
to ještě nikdy neudělala, ikdyž, kdo ví? Možná jsou jenom
všechny moc slabé na to, aby vzaly situaci do vlastních rukou.)
Od té doby,
kdy se Pierce vrátila zpět na zem si o ní většina jejích
příbuzných myslí, že je na hlavu. Můžu jenom souhlasit. Po
sérii s bývalými popovými hvězdičkami a princezenami (ano,
narážím na Velikost L a Deníky princezny) se Cabotová snaží
vytvořit postavu, kterou budou všichni milovat, protože má chyby
a díky nim není problém se s ní ztotožnit. Kdo by se ale chtěl
porovnávat s psychicky labilní puberťačkou, která tráví
většinu času na hřbitově, v hlavě si opětovaně přehrává
svou minulost a vychrstne své životní lásce do obličeje horký
čaj? (Ne, že by si to nezasloužil.) John (typický temný týpek
s tajemnou minulostí, který se objevuje skoro v každé knize,
jako by ho vyráběli přes kopírák) Pierce miluje
(samozřejmě), je zlý (hází přece chudáčky ještěrky do
bazénu) a pravděpodobně kouká na Kung-fu Pandu (umí chvat,
jakým rozbije hřbitovní vrata). Na místě, kam se Pierce s
matkou přestěhovaly (když manželství jejich rodičů nabralo
tragický konec) není skoro nikdo normální. Z jedné strany
pomatená rodina skládající se z matky, která svou dceru za
bouřky pouští projet se na kole, strýčka, který se po
propuštění z vězení rozhodl, že zbytek života stráví
zíráním na televizi a pitím limonády, bratrance, který
bezdůvodně hysterčí a babičky příšery, na druhé straně
potom zbytek města počínaje pomateným hrobníkem a konče
povrchními spolužáky (kteří ze všeho nejvíce milují hru Noc
rakví – spolu s Ostrovem kostí je to skvělá kombinace).
Řeckou
mytologii mám ráda, ale při zmínkách o ní jsem v hlavě často
skákala k Percymu Jacksonovi, který je přece jenom mnohem lépe
propracovaný. Různé úchylky na střapce, vodu a ptáky jsem
přežila, ale úchylný učitel je už trochu moc i na mě. Knížka se dá
v pohodě přečíst za jedno odpoledne (což je taky její jediné
plus) a už jen díky tomu je poznat, jak je obsáhlá. Od Meg
Cabotové jsem četla Deníky princezny, Veliost XL, Mediátora a
proto uznávám, že autorka nepíše špatně. Ale přiznávám se,
že na překlad druhého dílu rozhodně netrpělivě čekat nebudu.
Žádné komentáře:
Okomentovat