Zelená míle

Napsal: Stephen King

Vazba: pevná

Nakladatelství: Beta-Dobrovský

Počet stran: 344

Boží zázrak nebo vyvrhel pekla? U Johna Coffeyho (jako ten nápoj, akorát se píše jináč) není snadné rozhodnout. Když je v roce 1932 umístěn do věznice Cold Mountain za znásilnění a vraždu dvou holčiček, hlavní dozorce Paul Edgecombe si myslí, že se jedná pouze o dalšího hříšníka, co se zanedlouho projde po poslední (zelené) míli. Jak však poznává, s Johnem Coffeyem to není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá. 

Stephen King. Jméno, které zná snad každý. Zelená míle. Film, u kterého brečí i ti největší drsňáci.

I když je to všemi známý a opěvovaný příběh, zdá se, že se nikdy neokouká. Příběh plný tajemna, dojetí a hlavně velkého a naivního Johna Coffeyho.

John Coffey je kapitola sama o sobě. Skoro všechno na něm je záhada. Odkud se objevil? Proč má na těle všechny ty jizvy? Jak dokáže vycítit, kdy někdo potřebuje jeho pomoc? A nakonec, provedl zločin, za nějž má být popraven?

Ale Paul nepíše jen o Johnovi. Zapojuje do svých vzpomínek osudy a konce ostatních vězňů i svých kolegů. Ne vždy veselé stáří na hlavního vypravěče doléhá spomalenou rychlostí, a tak má čas své vzpomínky na Cold Mountain zaznamenat doprodrobna a hluboko, až nám odhalí celý pravdivý příběh Johna Coffey.

Já osobně jsem brala Zelenou míli jako dar z nebe. Vůbec si nepamatuji, kdy naposledy jsem četla až do rána, nebo kdy jsem brečela nad knihou. Jenže nic jiného se dělat nedalo. Všechno bylo napsáno takovým stylem, že jsem se na okamžik ztratila z našeho svět a objevila se v roce 1932, kde jsem pozorovala příjezd „živé mrtvoly“ , Percyho pokusy zabít pana Jingelse a nešťastný konec Delacroixe.

Zelenou míli jsem milovala i nenáviděla. Milovala jsem ji pro její poutavost i příběh, nenáviděla, protože konec Velkého chlapce přišel moc brzy. I přes všechny moje přípravy jsem posledních dvacet stran emočně neunesla.

Přesto bych chtěla Stephenovi Kingovi poděkovat, protože se mu povedlo to, co se nikdy předtím žádnému spisovateli nepovedlo. Protože jsem ho při čtení nenáviděla, po přečtení milovala. Nikdy jsem si nemyslela, že si Zelenou míli přečtu, protože téma mi připadalo pěkně uhozený, ale řekla jsem si, že to zkusím. Dokonce jsem kvůli Stephenovi soucítila s američany, protože kdybych musela vždy čekat, než vyjde další díl, musela bych se zbláznit.

Každopádně, díky Kingovi mám nyní takovou menší čtenářskou krizi. Prostě nevím, co bych si měla přečíst, protože jsem po Zelené míli tak vyšťavená, že všechny knihy po první stránce zahodím, protože mi najednou přijdou tak prázdné a nudné.

Takže, Stephene, chtěla bych ti tímto prostřednictvím poděkovat za stvoření Johna, Paula, Delacroixe a jeho pana Jinglese. Chtěla bych ti poděkovat i za ty probdělé noci, protože jsi vytvořil drogu ve psané podobě. Drogu, které se nemohu nabažit a kterou čtu pořád dokola.