Napsala: Sabine Kueglerová
Nakladatelství: Ikar
Počet stran: 308
Vazba: pevná s přebalem
Sabine Kueglerová prožila většinu dětství v Západní Papue,
dosud obývané tradičními kmeny. Jediní bílí lidé, které
znala, byli člonové její rodiny. Jako malá skotačila v řece obývané
krokodýly, běhala po džungli s domorodými dětmi a z okna jejich
rodiného domu sledovala rituální zabíjení. Teď žije v Něměcku,
je jí 42 let, má čtyři děti a vystudovanou ekonomiku. Nikdy ale
nezapoměla na kanibalské kmeny, ani jak byli první měsíce v
civilizaci těžké. Rozodla se popsat svůj příběh dospívání v
divoké přírodě, neomezované předsudky a vývojem.
Ne, že bych zrovna neměla co číst (doma mám vedle stolku
postavenou věž z knížek, které nemám přečtené – mám to
tak šikovně umístěné, aby to bylo to první, co ráno uvidím -
a která je skoro stejně vysoká jako ten kus nábytku) Ale, jedno
velké ale.. Nejdříve k mé obhajobě, vážně jsem do té
knihovny šla jenom vrátit knížky, ale ta anotace a obrázek
prostě vytvořili takovou tu filmovou scénu, jen hrdinka a její
milovaný, toužebný pohled z očí do očí.. no a už v tom jedem
(já i hrdinka).Původně jsem si vlastně ani nebyla jistá, jestli budu tenhle kousek recenzovat, ale rozhodla jsem se publikovat alespoň menší názor na knihu, když už ne plnohodnotnou recenzi.
Ke knize
Jelikož se jedná o takovou autobiografii, nejde od ní čekat
stejnou akci a napínavost jako ve fantasy, sci-fi, nebo detektivkách,
ale je taková milá a čte se sama, takže by mohla být alespoň
jednou tak dlouhá. Styl psaní se mi zalíbil, jen ze začátku
mohla paní autorka vynechta ten květnatý, rádoby filozofický
způsob první kapitoly, který působil trochu lacině a podněcoval nedůvěru, jestli je vše popsané v knize pravda.
Do čtení by se neměli pouštět ti, kteří očekávají ukrývání
se v džungli před strašlivými lidojedy. Jasně, hned na zadní
straně obálky se ohání kmenem kanibalů, jenže ti se v knize
objeví všeho všudy jen jednou a nic strašného neudělají.
Když už jsem u kritiky, nejvíce mě opravdu byvila ta část v
džungli, menší psychické problémy autorky na konci a strach z
civilizace byli trochu slabší (a nudnější). Musím ale uznat, že
třeba na okamžik, kdy Fayuové tančili smrtící tanec nezapomenu
a knize nechybí i dojemnější chvíle.
Spíše se však jedná o oddechovou knížečku, kapitoly jsou
krátké a tak je možné ji přečíst za jedno odpoledne a styl popisu autorčiny neschopnosti se infiltrovat k moderní společnosti byl hodně čtivý, že jsem se od knížky musela násilím odtrhávat. Za zkoušku určitě stojí, ať
už byste se zajímali o příběh nebo spíše o vědomostní
stránku knihy. Detailně a zároveň stručně popisuje kulturu a
tradice Fayuů a jejich sousedících kmenů, z nichž se jeden stále
ještě živí kanibalsky. Měla jsem sice malou výtku ke konci –
myslím autorčino vnitřní smíření a náprava Fayuů – ale
číst se to rozhodně dalo, tak doporučuji dál :)
Žádné komentáře:
Okomentovat