Hon

Napsal: Andrew Fukuda
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 304
Vazba: měkká

Devátého dubna tohoto roku vyšel v nakladatelství Fragment první díl trilogie Hon. Kniha se okamžitě stala senzací a všude na internetu tak můžete najít desítky recenzí. Já se tedy teď přidám s tou svojí (zase trochu
opožděně).

 

Vše je naopak

Zemi ovládli děsiví tvorové živící se krví. Ano, jsou to upíři, ale nazývají se lidmi. Co jsou tedy potom lidé? Glupani, nic více, než divoká zvěř. Lidstva (glupanů) je minimum, diskutuje se, že jsou na pokraji vyhynutí. Ne všechny pozůstatky této rasy se ale podařilo pochytat a dát do centra studia glupanů, pořád existují přeživší, schovávající se za tmou ve světě upírů.

Hlavní postava, Gen, je glupan. Jeho přetvařování je však tak dobré, že přežil celé roky a myslí si, že se mu to povede dál. To se ale plete (ha ha ha). Při hlasování o účastníky honu na poslední glupany je vylosováno jeho číslo, tudíž musí jít do centra studia glupanů a jeho pravá identita, kterou se snaží zakrýt, vypluje na povrch.

Hned ze začátku na nás Fukuda vybafl s napětím a akcí, které se v dobře zředěné kombinaci četli skoro samy, ale zhruba od tři čtvrtin knížky se mi všechen ten boj začal zajídat. Bylo to prostě trochu moc, protože v bitkách šlo vesměs pořád dokola o to samé, jen se bojovalo s jinými lidmi.

Mimo jiné si nešlo během čtení nevšimnout podobnosti mezi Honem a Hunger games, od losování až po výcvik. Jasně, všichni mají rádi Hunger games, ale když si koupím knihu jménem Hon, která je o upírech, tak očekávám něco trochu jiného, než dystopickou trilogii o lásce (které je v knize trochu víc, než by se mi líbilo – ideální by byli žádné milostné pletky).

V průběhu čtení mi do očí svítily obrovské mezery mezi odstavci, což mi knihu zprotivilo, protože i přes obrovské skoky je úzká a myslím si, že by se v pohodě mohli všechny tři díly vejít do jednoho románu. Ale já nejsem ani autor ani vydavatel, takže bych si měla přestat stěžovat na něco, co neovlivním.

Nemohu ale tvrdit, že by Hon nebyl (když pomineme podobnost s Hunger games) originální. Fukuda vymyslel drsný svět, kde přežívají jen nejsilnější a kde se největší důraz klade na pravidla. S hlavním hrdinou jsem (kupodivu) neměla žádný problém, protože nebyl vylíčen jako ten největší drsňák na světě, ale měl své chyby, které působily sympaticky. Tak jako tak, v Honu bylo vždy vysvětleno, co a jak nebo proč Gen udělal. Nebylo to prosté bezduché „Leonard si uřízl nohu, protože ho bolela“ , všechno bylo pěkně podrobněji rozvedeno, což hodnotím jako velké plus.

Samozřejmě je to marketing a už od začátku mi bylo jasné, že bude naprosto „nečekaný“ a otevřený konec, aby se zbylé díly dobře prodávaly, ale to neznamená, že by mi to nevadilo, protože je to napínání a čekání na druhý díl strašné.

Celou knihu Hon bych hodnotila jako takovou trochu akčnější oddechovku, protože v ní není nic, co bychom netušili, ale na utahaná víkendová dopoledne je jako dělaná, takže kdo váhá, směle do toho. Za zkoušku nic nedáte.